Po desetiletí si vědci lámali hlavu nad neobvykle intenzivním radiačním pásem objeveným kolem Uranu během průletu Voyageru 2 v roce 1986. Nový výzkum naznačuje, že dočasný nárůst sluneční aktivity mohl významně zvýšit radiační pole planety právě v době, kdy sonda procházela. Tento objev je důležitý nejen pro studium Uranu, ale také vrhá světlo na to, jak se formují a chovají planetární radiační pásy, což je zásadní pro průzkum vesmíru.
Anomálie Voyageru
Data Voyageru 2 ukázala, že pás elektronového záření kolem Uranu je mnohem silnější, než se očekávalo. Zatímco iontové záření bylo slabší, elektronový pás téměř dosáhl své maximální intenzity. Tento rozpor vědce zmátl, protože standardní modely nemohly vysvětlit tak silný nárůst. Otázkou bylo, zda to byl normální stav Uranu, nebo zda se v tu konkrétní chvíli stalo něco neobvyklého.
Mirror Earth: Události vesmírného počasí
Průlom nastal, když byla data Voyageru 2 porovnána s nedávnými pozorováními zemské magnetosféry. V roce 2019 Země zažila „oblast společné rotace“, srážku rychlých a pomalých slunečních větrů. Tato událost způsobila masivní zrychlení elektronů v radiačním pásu Země. Vědci si uvědomili, že podobný jev mohl zasáhnout Uran v roce 1986 a dočasně zvýšit jeho radiační pole.
“Pokud by podobný mechanismus interagoval s uranským systémem, vysvětlilo by to, proč Voyager 2 detekoval tolik neočekávané energie navíc.” – Sarah Vines, vesmírná fyzička ve SwRI
Proč je to důležité
Pochopení radiačních pásů je rozhodující pro životnost kosmických lodí. Intenzivní záření může poškodit elektroniku, takže dlouhodobé mise jsou riskantní. Uran se svým extrémním axiálním sklonem způsobujícím bizarní roční období je obzvláště drsným prostředím. Pokud dočasné události vesmírného počasí mohou dramaticky zvýšit úroveň radiace, pak budoucí mise na Uran (a další podobné planety, jako je Neptun) musí počítat s těmito nepředvídatelnými skoky.
Argument pro Uran Orbiter
Zjištění zdůrazňují potřebu specializované mise na Uran. Orbitální sonda by mohla zmapovat magnetosféru planety, sledovat úrovně radiace v průběhu času a potvrdit, zda jsou tyto výbuchy běžné nebo ne. Fyzika magnetosféry Uranu zůstává z velké části neznámá a mise by zaplnila kritické mezery v našem chápání systémů ledových obrů.
Tento objev je nejen řešením desetiletí staré záhady, ale také připomínkou toho, že i v dobře prostudovaném oboru vesmírné fyziky nás čekají překvapení. Uranský systém není zdaleka pasivní a jeho interakce se Sluncem je dynamická a nepředvídatelná.
