Evropská unie se připravuje na přeformátování mezinárodního obchodu spuštěním mechanismu úpravy hranic uhlíku (CBAM) 1. ledna 2026. Tato přelomová politika uvaluje clo na dovoz s vysokým obsahem uhlíku, čímž účinně trestá země, které zaostávají ve snaze snížit emise. Jde o první systém svého druhu na světě a jeho důsledky zasahují daleko za hranice Evropy.
Konec dobrovolných opatření v oblasti klimatu
Po mnoho let se mezinárodní dohody o klimatu spoléhaly na dobrovolnou účast. Země se slabými environmentálními standardy mohly volně znečišťovat, aniž by čelily přímým ekonomickým důsledkům jiným než rostoucím nákladům na energii. CBAM to mění vytvořením finanční pobídky k nečinnosti. EU již nepodporuje pouze snižování emisí; vynucuje si to prostřednictvím obchodu.
Tato politika je pokračováním stávajícího systému EU pro obchodování s emisemi (ETS), který byl vytvořen v roce 2005. Tento vnitřní systém nutí průmyslová odvětví platit za své uhlíkové emise, které v současnosti činí přibližně 76 EUR za tunu CO2. CBAM rozšiřuje tento princip na dovoz, čímž zajišťuje, že zahraniční výrobci budou čelit podobným nákladům. Ocel, železo, hliník, cement, hnojiva, vodík a elektřina patří mezi první produkty, na které se systém zaměřuje.
Únik uhlíku a globální tlak
Klíčovým problémem CBAM je „únik uhlíku“ – přesun znečišťujících průmyslových odvětví do zemí s laxními předpisy. Vyrovnáním podmínek chce EU tomu zabránit. Jak vysvětluje Ellie Belton z E3G: “EU dala jasně najevo, že nebudou existovat žádné výjimky, protože jinak vytvoří oázu znečištění, kam se přesune špinavější produkce.”
CBAM již přináší výsledky. Brazílie a Türkiye začaly zavádět své vlastní systémy stanovování cen emisí v reakci na nadcházející cla EU. O podobných opatřeních zvažují i další země, včetně Spojeného království, Austrálie, Kanady a Tchaj-wanu. Akce EU není izolovanou událostí; je to přední hrana celosvětového trendu směrem k obchodním bariérám souvisejícím s uhlíkem.
Roztříštěná budoucnost?
Přestože je CBAM inovativní, jeho dlouhodobá účinnost závisí na mezinárodní spolupráci. Ideálním scénářem je jednotný globální systém cen uhlíku. To maximalizuje ekonomický dopad tím, že si vynutí širší přijetí snižování emisí. Jak však Belton poznamenává, pravděpodobnější je mozaika nekompatibilních tarifů. Systém EU bude zaváděn postupně, plné platby vstoupí v platnost až v roce 2034. Spojené království vyjednává o kompatibilitě se systémem EU, širší koordinace však zůstává nejistá.
Uhlíková daň EU vysílá jasný signál: nečinnost v oblasti změny klimatu nyní přináší přímé ekonomické náklady. Tato politika znamená rozhodující posun od dobrovolné spolupráce k povinné odpovědnosti a její důsledky pocítí celý svět.
CBAM není jen obchodování; je to změna v ekonomických pobídkách, které jsou základem globálních emisí.
