Skvěle zachovalá stříbrná mísa vykopaná na Západním břehu před více než půl stoletím přepisuje naše chápání raných kosmologických myšlenek. Tento složitý artefakt, starý 4 300 let, může zobrazovat vesmír vynořující se z prvotního chaosu, což z něj potenciálně činí nejstarší známou vizuální interpretaci mýtu o stvoření.
Mísa z Ein Samiyah, vysoká necelých 7,5 cm, byla objevena na starověkém pohřebišti poblíž Ramalláhu – oblasti historicky známé jako Úrodný půlměsíc, kolébka raných civilizací. Jeho povrch zdobí dva výrazné výjevy vyryté stříbrem.
V první scéně se obrovský had postaví chiméře – stvoření s lidským trupem a zvířecíma nohama –, která se tyčí nad malým květinovým emblémem. Tento znepokojivý obraz může představovat vládu chaosu. Naproti tomu druhá scéna představuje atmosféru nového řádu. Had nyní leží na zemi pod mnohem větším usměvavým květinovým kruhem, který drží dvě humanoidní stvoření (ačkoli přežije pouze jedno, částečně kvůli roztříštěnému stavu misky).
Rané archeologické interpretace naznačovaly, že scény byly inspirovány Enuma Elish, babylonským mýtem o stvoření asi o 1000 let později. Tento epos vypráví o vítězství prvotního božstva Tiamat od M udah, jehož vítězství proměňuje její tělo v nebe a zemi. Toto spojení však bylo zpochybněno. Na poháru se neobjeví žádná kontrakce a o značnou dobu předchází napsání Enuma Elizea.
Alternativní výklady naznačují, že pohár symbolizuje cyklické znovuzrození roku – smrt zimy ustupující příslib jara.
Nedávný výzkum vedený Eberhardem Sangerem z Foundation for Luwian Research však tvrdí, že původní výklad je přesnější. Naznačují, že pohár skutečně zobrazuje formování vesmíru, ale má kořeny v mýtu o stvoření podstatně starším než Enuma Elish.
Zangerův tým věří, že první scéna zachycuje prvotní chaos: chiméra ztělesňuje slabého zvířecího boha; pod ním leží maličké slunce, bezmocné a zatmělé. Této bouřlivé scéně dominuje obrovský had. Ve druhé scéně z tohoto chaosu vzniká řád. Bohové se oddělili od zvířecích forem a stali se mocnými humanoidními bytostmi, které nesly stejně silné slunce v „nebeské lodi“ – což znamenalo oddělení nebe a země. Ohromený, monstrózní had se plazí pod vítězným sluncem.
Sanger poznamenává, že klínové texty podobného stáří mísy z různých oblastí úrodného půlměsíce již popisují bohy oddělující nebe a zemi, což potvrzuje vývoj příběhů o stvoření v této oblasti během tohoto období. “Ale mimořádná věc na poháru,” zdůrazňuje Sanger, “je to, že nyní máme vizuální znázornění toho, jak si toto stvoření představovali.”
Ne všichni odborníci jsou přesvědčeni. Jan Lisman, nezávislý výzkumník, tvrdí, že snímky mohou zobrazovat spíše každodenní pohyb slunce než kosmogonický výtvor. Silvia Schroer z univerzity v Bernu tuto možnost uznává, ale varuje před přeháněním souvislostí. Ačkoli se některé motivy, jako jsou monstrózní hadi, objevují v širokém okolí ve starověkých mezopotámských kosmologických příbězích, vidí jen omezené důkazy přímého spojení mezi nimi.
“I když existují podobnosti,” říká, “nikdy neexistuje jasná souvislost.”
Analýza, kterou publikoval Zanger a kolegové v Journal of the Society of the Ancient Near East, nabízí fascinující nové pohledy na ranou kosmologii – pohled na to, jak naši předkové konceptualizovali zrození vesmíru. Navzdory probíhající debatě o konkrétních interpretacích je jedna věc nepopiratelná: tento starověký pohár slouží jako mocná připomínka věčné lidské posedlosti našimi kořeny a vesmírem, který nás obsahuje.
